Přestaneš se divit

Máš pravdu, jsem jiný,
jsem zrazen, už potřetí,
v srdci zabitý mám klíny
od tvý ruky jemný, prokletý.

Láska mě mění v monstrum,
v něco, kým jsem být nechtěl,
v ďábla, co ohavnou by kostru
tvoji na zemi vidět ležet chtěl.

Jak mám milovat ženy stále,
když nechávají mé srdce válet
se po zemi, jako šišku v lese,
jako otroka - kdo tohle snese?!

Jak dlouho ještě čekat mám,
už příliš dlouho nevydržím
stát, brzy to stání jistě vzdám,
již své srdce více neudržím…

Ty říkáš, že jsem tak jinej,
že mě ani nepoznáváš.
Mám vztek! Jsem divnej?
To ty bílým šátkem máváš!

Se mnou to vzdáváš, lásko,
a odsuzuješ, že to nejsem já?
Však ty doženeš ten náskok,
který mám, i ty budeš zlomená.