říká:

hlavu mám posetou verši,
jež nepatří mně,
milostné verše, tragické verše,
rýmů tolik, až smysl ztrácí se vně.

hlavu mám posetou obrazy,
jež snovou atmosféru vytváří,
polibky, barvy, světla,
čar tolik, až smysl zbledá.

jediný jasný obraz je tvář tvá,
jediné jasné verše slova tvé,
vidím v nich báseň, poezii,
slovo Boží,
nepřeháním, blázním!
šetřit bych se měl jít na neurochirurgii.

zní to tuze, ba smutek v mých slovech spí,
ten spánek tvrdý nenechá radosti vejít,
smutek říká:
Jen polibek od panny té mě probere, tak se snaž, nebo je pro mne každý den neděle!

budu se snažit, kontakt navazovat,
ba šance mizivé,
ta dívka, žena je krásou sama
a já se před ní cítím hanlivě.

měl bych na ni zapomenout
a raději před rozumem klenout.
ale jak bych mohl,
pohrdat takovou krásnou ženou?