Domov.

Na soumraku dějin v závoji květin sen
snášíme jako snítky ve větru, vichřici, bouři.

Až nalezneme krajinu, která sluncem oplývá,
spatříme hory a jezera, lesy a stavení,
v nichž se tetelí síla snoubící se
s pravým zákonem přírody.

Obcházet pravidla a hrát si na bohy? To lidem nepřísluší.
Hrát si na lidi a krást? To klobouk smetá.
Hrát si.

Když opustíme zemi, zůstaneme sami a navždy spolu.
Když zůstaneme, sevře nás láska a hrdinství
a užasneme v ledovci tajícím teplem
vysílení a štěstí.

Přínos této básně není.
Přínos této básně je smrad ponožek chudých
a prázdné lahve od vína bohatých.

Přijde jednou den, kdy zemi naši pohltí.
My však nezapomeneme, protože v srdcích svých
nosíme
domov.