Moře ticha

Věřila všemu
co jsem kdy řekl
naše láska
nepotřebovala
důkazy

svět nás míjel
a my se topili
jeden v druhém
ve snaze
pochytat
všechnu zář
všedních dní
kdy jsme dýchali
vzduch
prosycený láskou

jednoho dne
znehybněla …

vydala se
cestou do slunce
pryč z pramene
živé vody

beze mne

jenom jednou
a rozděleni
navždy

nepřestávám ji hledat
v ranním úsvitu
v západu slunce
v palčivé horkosti
plamenů ticha
uprostřed
samoty

pohlcený
v zákoutí
vzpomínek

Vím, co bys řekla: Neboj, bude líp

Za…zvuku…ticha…