Stát alespoň za dvacku...

Před očima tmu a v mozku zatmění,
pár slůvek nic nezmění.
V nekonečném souznění mezi mnou a Tebou,
to jsem si alespoň tak naivně myslel,
doufajíc v neochvějnou stabilitu vztahu,
po včerejšku, po ledové sprše plné vzteku,
je to k breku.
Hlavní však je uchovat si čistou hlavu,
na prahu šílenství, v němž realita plná zmatků,
přitažlivá jak louže zvratků vprostřed chodníku.
Člověku točí se světem,
chtěl bych koštětem z vysušených kapek smutku,
vskutku vymést minulost.
Je to dost naivní a především k ničemu,
dělat ničemu ze svého svědomí,
které se nezlomí pitomou větou.
Sic vyšlou z krásných úst pod zeleným zrakem,
pár slůvky po dlouhém čekání plného euforie,
které jako kámen vystřelený prakem,
zasáhly mne do srdce kypícího citem.
A já nyní rád, s pocitem, že nejsi jediná,
sklouznu jiné krásce do klína.
A věř, že ona bude stát za všechny prachy světa,
alespoň mně, a to i kdyby byla denodenně sjetá...