O nezadaném samotáři

 O nezadaném samotáři

 

Den co den smutkem slzy roním,

před osudem hlavu kloním.

Říkám si,že to se stává.

samota s člověkem mává.

 

Ten pocit,když jsem sám.

den co den osudu se ptám.

Kdo mě zachrání.

kdo učiní pro mě lásky vyznání.

 

Kdo probudí můj den,

kdo zkusí mé srdce rozehřát.

Kdo zažene zlý sen.

kdo ví ,jak mě rozesmát.

Kdo prolomí smutný sten.

 

Každý večer k nebesům přání posílám,

Tesk v očích stále mám.

Ten velký pocit beznaděje,

jsem syn boží,tak proč se na mě štěstí neusměje?

 

V rukách básně o lásce,

silou drtím.

V mysli jsem na vážce,

zda-li smutek ztratím.

 

Ženy se mi zatím vyhíbají,

kam přijdu tam jsem cizí.

Lásku všichni probírají.

Tak kde ta pro mě vězí?

 

Je to realita,

nikoliv zlý sen,

kterou se prodírám každý den.

Stav ve kterým celý život nelze být.

Nešťastný,nezadaný,v něm musí žít.

 

Balada o samotáři,

již svého konce nabývá.

Přát sobě i Vám lásku,

mě nezbývá.