Má hvězda

Ty již oči své zavřeny máš dávno,
noc si tě vzala, to je jí dáno,
nechala tu jen klid.
I když se někdy špatně tváříš,
v mém světě však stále záříš,
jak největší hvězdy svit.

Déšť tu padá, jako Tvá hvězda z nebe,
horizont mine, pak vidí už jen sebe,
a pokračuje dál.
Já padám taky, padám s hvězdou,
padám s ní, s jedinou, padám s Tou,
kterou chytit bych si přál.

Hvězda bojí se, že poletí stále,
do hlubin vesmíru, ba ještě dále,
do nocí proradných.
Narozdíl od hvězdy, já nemám strach,
nebojím se, nebiji na poplach,
ani v hlubinách zrádných.

Ať letí dál, až za hranice naší Země,
ještě dál, volám, ještě dál vem mě!
Až za hranice vesmírné.
Poletím dlouho, až vrásky jí zejí,
přesto zkoumám krásy její,
jsou totiž nesmírné.