Útěk pryč..

Za soumraku,
když vyjde první večernice,
kdy světlo pohasíná,
na oblohu ještě více,
postava zrak upíná.

Na červánky v dáli,
jak moc krásné jsou,
s krvavě červenou barvou si hrály,
někam ji dnes třeba odnesou..

A tak půjde do zemí dalekých, bosa a sama,
srdce ji povede do krajin neznáma..

Tráva šustí, když noha na ni dopadne,
studené světlo měsíce svítí chladně na cestu,
žádné stéblo po došlápnutí zpět vztyčit se nezvládne,
tak svítí bílé světlo na černou nevěstu.

Bublání potoka křičí do ticha..jemně,
letmý pohled do prázdna, do tmy přítomné,
smočena je kapkami děště vyprahlá země,
splnilo se přání ač přece tak skromné.

Déšť sílí, krůpěje v kapky se změnily,
padají na vlasy, stékají spolu se slzami,
tvář rozpitou řasenkou zčernily,
mezi rty potichu slyšet je Ou es-tu, mon ami?

Krok v rychlou chůzi,
a chůze v běh se mění, potají,
chce být rychlejší než ti druzí,
co na ni odevšud volají.

S dlaněmi na uších utíká pryč,
chladno noci se počalo a ona bledne
zahazujíc do dáli od dveří klíč,
který již nikdy nezvedne.

Kéž by jako ten klíč šlo odhodit,
trápení, bolest a nikdy nepohlédnout zpět,
ve vzpomínkach, snech více nebloudit,
přes růžové brýle vnímat svět.

Jako štvaná zvěř k zemi padla,
vysílena, smutna, sama, studená..
jako květina která zvadla,
leží od těla ruka hubená.

Černá nevěsta, černý den,
černý anděl, černý sen,
čistá duše, to vše z ryzí lásky,
slova vkládá na oblázky.

Tak leží a sní co se nikdy nesplní,
křížek na krku hlodá červotoč,
do kamínků před ní každý něco si doplní,
tam však napsáno pouze Proč?…