V hříchu utopit svůj žal

 

Na nebi vzplane první hvězda,

stavím tvář jejímu světlu vstříc.

Vítr v korunách stromů vesele si hvízdá,

já ho však necítím. Necítím nic.

 

Přicházíš oděn jen v roušce noci.

Přicházíš v hřích utopit svůj žal.

Utápíme se spolu - jak v louži bezmoci;

ne, drahý, nepřišels´, aby ses miloval.

 

V hříchu spojí se naše těla,

duše však plné jsou prázdnotou.

Srdce naše na okamžik znejistěla;

než zčernala opět temnotou.

 

Temnotou, co je chtíčem plna,

chtíčem, který zatemnil nám rozum;

rozum, jejž pohltila touha nerozumná,

touha tolik vzdálená pocitům vítězů.

 

Tak utápíme žal svůj v hříchu.

Utopíš se.

Utopíš mě.

 

A duše naše

rozplynou se

v nebetyčném tichu...