Mosty

Dost bylo spálených mostů,
teď na čase je pálit řeky,
myšlenky co velí mi se ptát,
jak asi bláhové je se smát,
když usměješ se pro mě.

Už neodolám vůni tvojí, tak přirozené,
sladká jak slzy radosti, osobitá a tajemná,
potom není pro mě žádná jiná.
Promiň mi, když zaposlouchám se do tvého hlasu- je jemný a silný, to podtrhuje slova,
jiná neslyším, kdyby třeba zvěstovali boha.
Někdy nevnímám jejich význam - jen čtu ve tvých rtech, tehdy zdá se mi, že cítím tvůj dech,
jak povědomou vůni míst,co znám jen z vybledlých obrázků.

Vysvětlit já mám si sám,
proč městem chodím bez tebe,
jak cizí to je mým představám.
To občas se zastavím, když cestuju bezcílně,
jen tak, dopřát tělu sil, když srdci nemůžu,
to potom stojím celé hodiny,
dokud nebořím se do hlíny.

Postihnut strachem,
spálený o plameny krbu, ve snaze zahnat chlad,
zavírám oči a žárem tvého těla nechávám se hřát,
slunce zmrzne, už napořád, svítilo by marně,
vždyť jen ty tvoříš den a necháváš mne s nocí.