Dvojí život

Když tma milosrdně přikryje můj pláč
a měsíc ve spánku slzy mi stírá,
pak dveře do mých snů kdos tiše otevírá
a ten, který vyhýbal se mi, teď vchází po špičkách
a nesměle ruku podává mi.

A pryč je bolest, pryč je strach.
Dech jeho cítím na řasách
a na celém světě jsme jen my dva sami.

Však vládu noci rychle krátí čas
a s úsvitem se naše láska končí.
Kdo navždy zůstat sliboval se náhle loučí
a nemilosrdný den z náručí vyrve mi Tě zas.

Probouzím se do uplakanýho rána,
nikdo nepohladí mě po tváři.
Nikdo ranní kávu nevaří
a moje náruč je tak strašně prázdná...!

A večer pospíchám zas do snů říše,
počkám, až pod víčka mi vklouzneš tiše...