Lulu

Už jednou jsem pero na papíře měla.
Pak od stolu jsem odešla
a dočista zapomněla.

Už stokrát sem ťukala do klávecnice
nevzniklo nic
a z toho ničeho pak
nezvniklo nic víc.

Už tisíckrát sem myslela na své city k tobě
a slova se v těch pocitech ztratila
a ty pocity pak
se ztratili v celé té době co utekla.

Tolik myšlenek mi prošlo hlavou.
Černých I světlých.
A stále si hlavou plavou.

A v mladé lásce srdce mozek přehluší
snadno zapomene, na chvíli netuší,
že v oné I téhle době
stačí pohled a vím,
že mé celé patří tobě.

Jak je to mlhavé, to nejasné ráno,
a všechno to nevyřčené,
vše co nebylo psáno
se vůbec neztratilo.

Jak sem tenkrát nemohla najít slova
sedím dnes u stolu
a hledám je znova.

A jak to víc chápu,
tak v těch větách
najednou nějak míň tápu.

Jak sem se bála,
že z toho mála
nevznikne dost.
Nevzniknou chvíle
jen tak pro radost.

A přece sme tu,
ty a já,
a všechno se náhle
popsat dá.

Ale už se mi nechce
jak se mi chtělo.
Jako by bylo vše,
tam kde být mělo.
Srdce na správném místě.
U tebe.
Tvym obětím zahřáté
ho už mrazík nezebe.

Pohled a pohlazení
dnes dělají víc než slova.
Ta slova, co bála sem se říct
dnes říkám znova a znova.

Miluji.
O to víc, o co strach sem měla.
O to víc miluji.
O mnoho víc, než sem chtěla
mám..
O tolik víc, než sem si zasloužila.
Ten pocit už nezmizí.
Nestrádám.
Na pospas povrchnosti,
na pospas slovům
už je nevydám.