… levandulí kraj

Vábí mne a spaluje úsměv nevinný, kterýžto vyvěrá z podstaty samé, z podstaty Tvé,

jest mým útočištěm před dny lítými, stresem skrápěnými, křehký to můj levandulí kraj,

ten co vroucně mne hladí, jen jemně, řka přitom, hraj mi lásky melodii, jen hraj,

sémě nevinnosti úsměvu zasil jsem svými tóny citů, kteréžto ve mne hřímají, jsouce jeho krásy chtivé.

Jak dím, ono hájemství jest mé duše kraj, tam prodlévám svých bezpočet krušných chvil,

v jeho blahém skrytu fialových dulének ukryt, kochám se tichou jeho krásou okvětí,

hledím naň s plachou svojí pokorou, obdivem a nemalých tužeb změtí,

vůkol mého skrytu rej těch nejsličnějších děv, radost pohleděti, toliko to krásných víl.