Tetovaná duše

Tetovaná duše

Píseň hořících pochodní
Smrákání se a kolo času
Zvuk flétny láká k zahálení
Přesto doufá v prozrazení

Zpěv nočních motýlů
Východ slunce na obzoru
Průvod kráčí noční pouští
Beze strachu z odhalení

Jeden den
Jedna noc
Jeden sen
Jedna vášeň

Stejný příběh psaný z více úhlů
Stará sága na úsvitu dějin
Co se vlastně opakuje?
Co končí?
Co začíná?
Co je to za nádhernou vůni, která mě i ve snech provází?

By si to ty.
Byla jsem to já.
Byl to náš příběh psaný touhou, láskou, bolestí, zoufalstvím i věčnou nadějí.

Vepsal ses mi hluboko pod kůži
Tetoval jsi mou duši na věky věků
Mé srdce si hýčká i tu nejmenší vzpomínku na tebe jako poklad nejcennější.

Můj jediný skutečný příteli, pověz mi vše.
Dej mi, prosím, odpověď na každou z mých palčivých otázek.

Čí to byla vina?
Kdo byl ten co odešel?
Kdo zranil srdce nejkřehčí?
Kdo plakal a kdo se pak smál?

Chci to vědět.
Musím to zjistit.
Najít odpovědi.
Rozluštit tuto záhadu.
Projít labyrintem.

Dívám se sice vzhůru, ale nikdy to není dostatečně vysoko.
Nořím se do hlubin času, ale nikdy to není dost hluboko.

Ptáš se?
Ptám se?

Vždyť si stále nosíme jeden druhého ve svých srdcích!
Nebo je to jenom klamný úsudek?
Je to jen další hloupá lest studeného vesmíru?
Je to nejcennější zároveň tím největším zklamáním?

Kéž bys tu mohl být se mnou.
Kéž bych se mohla schovat do tvého náručí.
Kéž bys mě políbil do vlasů jako tenkrát.
Kéž by to nebyla jen prázdná slova.
Kéž by první dotyk našich dlaní mohl všechno změnit.

Ať si pochroumaný čas plyne dál.
Ať hurikán řádí dál nad Zemí.
Ať mraky bez přestání zahalují pohled nevědoucím.
Ať se stane kdykoli cokoli.
Já tu budu stát.
To já tu budu čekat.
To já budu věčně doufat.
To já se budu ptát.
Protože vím, že pouze a jen ty jsi odpovědí na všechny mé otázky.
Ty jsi ten klíč, co všechny brány vědomí otvírá.
Ty jsi důkaz toho, že nekonečné toulání se má opravdový smysl.

Až mě znovu dlouze políbíš, vše pochopím v tom jediném okamžiku.
Až mě najdeš.
Až tě najdu.
Až se bouře na moři utiší.
Až se poušť stane matkou všech květin.
Ty jim dáš vláhu, aby mohly v klidu vzkvétat a dopracovat se k absolutní dokonalosti.

Jsi NÁDHERNÝ, nejen podle jména.
Jsi POSVÁTNÝ, nejen dle prastarých svitků.
Ty jsi všem dal možnost pohnou skálou nejpevnější.
Ty jsi byl ten kámen úhelný.
Dnes už to vím.
Bez tebe by nebyl svět tím, čím je.
Ať v tom dobrém, tak v tom špatném.
Zasadil jsi malinké cedrové semínko a to vyrostlo ve strom nejvyšší a nejsilnější.

MÁ JEDINÁ, PRAVÁ LÁSKO.
Dnes už je mi jasné mnoho, přesto stále nechápu, proč už nemůžu usínat ve tvém pevném, hřejivém náručí.

PROČ?
NEBO?
PROTO?