DOMINIQUE

Poslyšte příhodu nedávno stalou,

když já potkal tu pro mé srdce stálou,

ona je krásná a líbezná,

leč bohužel - je to princezna.

Já z paměti nevymažu její smích!

Pleť má jak čerstvě padlý sníh

a v tom sněhu jak krev jsou ta ústa,

tak rudá, tak úzká - můj strach rychle vzrůstá,

když marně bráním se otázce - po víně barvu mají;

když je tomu tak, jakpak asi chutnají?

Co jsem ji poznal, už není noci

- mon Dieu, modlím se ku Tvé pomoci - ,

bych ve spánku neviděl ty modré oči

a nešeptal jméno - samo do úst mi skočí.

Asi ji miluji - ne, to se nesmí stát,

já, který umírám, nesmím už milovat,

však teď si, princezno, vřískej a křič,

já už jsem od srdce zahodil klíč!

Co si já blázen vlastně namlouvám,

já už to jistě vím: já už ji v srdci mám,

s láskou se přec nelze prát;

i když se bráním, ve snech strhávám z ní šat!

Je jako kvítek růže plané,

té, která tuží poznat svět,

Bůh ví, co se s ní jednou stane,

teď pouhých šestnáct je jí let,

a možná se rouhám, možná to chyba je,

že ona hezčí je, než Panna Marie,

ať si, mně líbí se, kdyby byla krev a mléko,

vždyť mně to může být už jedno,

neb v mém srdci není pro lásku místa,

tímto si může být má paní jista.

A přece vždy, když oči zavřu,

vidím ten blankyt, jehož barvu

mají oči mé spanilé paní,

na niž nemohu zapomenout - jež ničí mé spaní.

A tak tedy trubadúr, jenž vypadá jak kominík,

po krátký zbytek života bude ji milovat,

a že navždy tomu bude tak on dá jí znát,

a až přijde čas, zemře s jménem na rtech: Dominique.