Jeden den

Po rozervané hnědi válí se mlh pásy,
vstříc boji, ona mi však zdrojem spásy,
jaké to je mít
vnitřní útěchu a klid,
když nad hlavou slyším
- píšťalek hvizd – není pro mě ničím.

Co je to vstát a do běhu dát se,
když jí budu v srdci mít, no ptám se?
I když budu zasažen a krvácet,
pořad se budu k mé Hvězdičce vracet
- v myšlenkách a snech,
dokud nedojde mi dech.

Povznesu se nade vše a poletím
vstříc výšinám,
do její vsi, kde v komůrce ji políbím,
nový život s ní začínám.

Jeden den začínal kdesi v poli,
tam kde život končí, rány bolí.
Druhý vítá slunce kotouč
tam, kde zurčí potůček pod kopci,
mezi ní a mnou zaplála lásky louč,
dlouho ještě zbývá nám ke společnému konci.