Bílý šátek

Proč klesáš do dřepu a nechceš víc vstát?

Co skrýváš v dlaních, tiskneš na šat?

Rytíř už odjel, prach jeho stopy skryl

A ty tu sedíš dál, jako když tu byl.

Copak ti řekl, žes tak náhle jiná,

Plachá a smutná jen s kapkou vína,

Která ti zůstala podle zvyku

Schovaná jen pro chuť na jazyku?

Smutná dlaň otvíráš, šátek v ní máš,

Kdysi snad bílý byl a ty jej dobře znáš:

Sama’s jej ušila i s písmenem P,

Teď jej máš vrácený a hledíš na něj.

Jak jen se změnil jako celý svět,

Bílé hedvábí, na něm špinavá krev,

Je jasně červená, nezhnědla ještě,

Tvé srdce ničí obrovské kleště.

Šila’s jej pro něho, svého favorita,

Sama’s ho učila, když ještě živa

Byla tvá láska, tajemná, mladá,

Snad proto mělas ho víc a víc ráda.

Skrýváš tvář, princezno, a tiše vzlykáš,

Snad že až teď ho tak ráda máš,

Jako on tebe miloval vždy,

Už je pozdě litovat, to jsi mohla dřív.