Jediná láska trubadúra

Ach, tebe jsem dlouho neviděla,

Celé dny mě ruce svrběly,

Ale co to? Tys nějaká jiná,

Musím však rychle, když v komnatě není.

Ach, ani nevíš, jak ti závidím,

Tebe si v jednom kuse všímá.

Mon Dieu, co na tobě jen vidí?

Vždyť jsi tak stařičká, je div, že‘s ještě celá.

Snad tě našel v Avalonu,

Já to vážně netuším.

Ty víš, on nemá nohu

A při zpěvu ho téměř neslyším.

Pročpak asi dnes nemluví?

To si možná šetří hlas,

Až večer půjde na námluvy

S některou ze dvou nás.

Ač se to nezdá, na slova on je skoupý,

Svou hudbou však uchvacuje dav,

Milenek má zástupy, kamkoli jen vstoupí,

A přeci jste stále jen vy dva.

Já vím, tebe nejlíp ze všech zná,

Tobě svá tajemství už léta svěřuje,

Ale co já – ubohá princezna?

Té jednou šel hrát, teď ji ignoruje.

Víš, to se o nich vlastně traduje,

A já těm řečem nevěřila,

Že jedinou láskou trubadúrů je

Jejich nástroj; ty jak‘ bys byla živá.

Víš, já chtěla bych s ním bývat,

leč on v noci jen tvé tělo celuje,

však mně už nestačí se na něho jen dívat,

když láska ve mně panuje.

Já chci znát jeho jméno,

Avšak ty naši lásku jen rušíš,

A že chystám pomstu loutně jeho,

To on ještě netuší.

Přála bych si vědět více

O něm, o jeho zvláštním já,

Svá tajemství váže do kytice,

S níž do dveří nevejde se snad.

Víš, mně včera se zazdálo,

Že zase pod mým oknem hrál,

Možná však jen mám lásky málo,

Když v noci jen oheň v krbu plá.

Marně se já musím ptát,

Proč všem kromě mě hraje v dur,

Proč to musí být jen a právě tak,

Že já jsem princezna a on trubadúr.

Víš, to nejde dohromady,

Vy dva se k sobě lépe hodíte,

Jenže já si už vážně nevím rady,

Jak se zbavit lásky bláznivé.

Marně se ptám, jak jsi vlastně stára,

A jak dlouho v jeho službách jsi,

S jakou láskou se o tebe jen stará,

Jen tebe miluje, já s pravdou myslím si.

Mohla být chvíle po půlnoci,

Když slyšela jsem, jak ti něco sděluje:

Že prý ty, kus dřeva v jeho moci,

Jeho snad ještě přežiješ.

Proč ti to říkal, snad není zcela zdráv?

To jiný nežli ty nemůže vědět,

Proč se tak chová, jaký je jeho stav,

Kéž bys mi mohla vypovědět!

Já jsem jen dívka zvědavá,

Tys nástroj, jenž truvér miluje,

Když na tě zahraji, povíš mi, co skrýváš,

Co on ti řekl, proč věrnost slibuješ?

Víš, já ho mám taky ráda,

Jakkoli divné může se to zdát,

A kdyby byla tvoje slova zrada,

Ráda za tě budu se mu kát.

Je zvláštní, jak je zbožný,

A přitom světskou hudbu lidem hraje rád,

Co se děje v noci na jeho loži,

Mohla bys mi pověděti snad.

Snad v noci v kapli tráví čas,

Snad chce odejít do kláštera,

Jistě; to chce někdy asi každý z nás,

Leč on je syn Adamův a já Evina dcera!

Ach, už slyším jeho kroky,

A tys mi neřekla, proč jako sám svět

On počítá si na prstech své roky,

Proč umírá a jen patnáct je mu let.

Sbohem, jeho milá, já už musím jít,

On již brzy vrátí se k tobě do sednice,

Jen ještě prozradím, já bez něj nechci žít,

Svůj plamen života přesunu z mojí do jeho svíce.