Včera, dnes a zítra

 

 

Včera, dnes a zítra

 

Včera

já spálila vše,

ach, jak bylo to prostý,

jako když sfoukneš dým,

 a mezi námi spadly mosty . . .

Jako když ve smutným kabaretu

 kdosi řek´: slečno, prosím,

 poslední

 cigaretu . . .

Slz bylo tak akorát . . .

 

„Jen já vím, že

 dokud otáčí se tahle země,

 lásko, dokud s námi otáčí se tahle země,

ty budeš mě mít, když budeš mě mít

pořád rád, jenom drž mě prosím

 pevně . . .“

 

Dnes

zase našla jsem

svý starý city na smetišti,

o čem oba dva teď sníme?

jestli budou nějaký dny příští . . .

 Jestli znova vyjde to naše slunce,

 i když přece to je skoro jistý,

že podzim barví, víme,

  svoje listy . . .

Je zbytečný se ptát . . .

 

„Jen já vím, že

 dokud otáčí se tahle země,

 lásko, dokud s námi otáčí se tahle země,

ty budeš mě mít, když budeš mě mít

pořád rád, jenom drž mě prosím

 pevně . . .“

 

A zítra

všechny tyhle smutky

rozvěsím až tam nahoru do korun stromů,

jen možná s tím prvním mrazem zase

  přijdou ke mně domů . . .

S nocí přikradou se jako můry černý,

prý: že jsem blázen a ony?

 jsou mi

 věrný . . .

Mám se jich bát?  

 

„Vím jen, lásko, dokud

  ještě otáčí se tahle země,

dokud ještě otáčí se s námi tahle země,

 já budu tě držet pevně,

a budu tě 

 

milovat . . .“

 

Za foto děkuji MIRA Photography
www.facebook.com/miraaphotography?fref=ts