Atolova modlitba

Atolova modlitba

Kde naděje končí a moře začínají
Mladík Atol stojí,
Před silou moře dech se mu tají,
Modlí se tiše k vlnám, co na břeh uléhají:

"Ty moře široké, vy vlny pěnivé,
Vy víte co mě trápí,
Vy víte vše co bylo i co mě nemine.
Modlím se k vám, Bůh ať mi promine,
K němu již nikdy nebudu se modlit.
Zemřela dívka,
Jejíž obraz ve mě už navždy bude odlit,
A to kvůli tomu, že jí byl již syt!

Ty, Moře, ty, ty jediné jsi spravelivé:
Všem dáváš stejně,
Neseš nám život, neseš smrt i nálady snivé,
Ty jediné jsi věčné, ostatní - pomíjivé.
Tebe, Moře, prosím teď život můj si vem,
Nechci živým býti,
Nechci žít, jen cítit, být tvým živým kamenem."

Stalo se tak a od těch dob
Pak s každou mrtvou láskou,
S každým novým bolem,
Atol - korál cítí, roste,
Rozrůstá se kolem.

Když spatříš ho, tak pohled sklop,
Pokloň se jeho citu,
Co roste s ním tisíce let
V moři tekutého malachitu.