S tváří ve dlaních

tak dlouho jsi pryč
pryč z náruče mojí
a srdce
ač nemělo by
přece se bojí

že již nevrátíš se
a nenajdeš cestu zpátky
že tě neobejmu zas
mezi vrátky

sevřený pocitem
co odměnou není
padám teď nocí
k rozednění

a tolik si přeji
by světlo mi naději dalo
ale slunce se přes mraky
neprodralo

tak s tváří ve dlaních
přemýšlím o bytí
to všichni
co silní jsou
nejdřív musí být
rozbiti

na kusy
na střepy
srdce i duše
bláznem je ten
kdo milovat chtěl by
jednoduše