Proč? Možná...

Skládám sonet o lásce, asi snad po desáté,

chtěl bych ti říct toho tolik, jen nebát se tě ztratit,

kéž bych tak do včerejška já čas mohl vrátit,

a dnes ti říct mé city v mysli prosté…

Být připraven, já Romeovým hlasem pověděl bych,

bojuji s myslí mou, hory přenáším já díky tobě,

jen pro tebe a nikoho jiného já neskončil v hrobě,

přes to přese všecko brod je mým domovem, já nezpych…

Proč bojím se srdce vylít jediné, než mne vyslechne?

Proč tápu v Řece jedu a proč nevidím toho břehu?

Proč sám sebe utápím v zlatu a protilátky od tebe se bojím?

Možná skryt je někde někdo, kdo se toho doslechne…

Možná neumím jíst štěstí ani něhu…

Možná, že sám jed jsem a o tebe se bojím…