Polibek od růže

Jsem růže, co vykvetla na kamení,
Tvými doteky zmáčená
chtěla bych být,
však mezi lístky suchopár.
Lístky mé, brnění mé,
schované sny v té rudé kráse,
která bije tak drze do očí
a srdce však něžností zaplaví.
Vyprahlá, však nádherná,
nedotčena špínou všednosti
a hýčkána bolestí,
v nichž zocelila trny své.
Zmítaná city k nicotě,
despektem ke kráse
a touhou po moudrosti,
v níž obsažen je svět.
Trn zve se bolestí Tvou
a list Tvůj je dlaní Tvou
k hlazení určenou, však
uschovanou v ostrém vězení.
Okvětní plátky jak rty toužící
po vláze letních dešťů,
po Tvých polibcích,
jsou páleny sluncem nemilosrdným.
Teplo skýtá,
avšak Ty tvrdě plať za přízeň jeho,
světlo jeho, co dopadá na tvou tvář
a ohřívá zkřehlé Tvé okvětí.
Až padne noc a schová mou krásu,
pak uslyšíš mou labutí píseň
a já uschnu touhou pro polibek,
který nenašel cíl, zmizel z mých snů...