Zač stojí to čekání?

Pět hodin a venku tma,

mlha se po loukách vleče.

Lampy už svítí, já ploužím se domů,

slza mi po tváři teče.

Až hvězdy vyjdou na nebe,

zvednu k nim hlavu a budu se ptáti:

proč žít tu musím bez tebe,

když máme se tolik rádi?

Každý zas svojí cestou jdem,

chvíli to potrvá, než-li se spojí.

Táhne se ráno za ránem,

to čekání za to však stojí.

Za chvíli, kdy tě uvidím.

Za úsměv, jenž mi dáš.

Za lásku, kterou ucítím.

Za náš společný čas.

Dál stejně musím proklínat,

že nemohu s tebou usínat,

pokaždé, když lampy budou svítit...