Slabost člověka

Tvá krásná slova, semnou dávno spjatá..
věčnost navždy utajila mému tělu..
avšak hledám pořád města stověžatá..
snad jen tam najdu svoji spící ženu..
to má slabost, postavila naše stěny..
dokud nezmizí, brány budou uzamčeny..
a světlo dení, vyhnasne jak plamen..
z lásky žal a z kapky vody pramen..
i ta divá zvěř, se ozývá z lesů..
řadí tam prý přítel nočních běsů..
byl jsem to já, a křičel její jméno..
stále tě miluji,z mých ůst se hřmělo..
když zavřu oči, vidím střípky hvězd..
vyslov těch par vět a dovol mi se vznést..