… rosa stesku

Kde jest krásy Tvé a štěstí konec, by mne dlaní tvář mou ovlažila,

kde dlí pokožky její samet, by mne kolem kadeří ovinula,

zkrápěna tvář rosou stesku o můj šat nepatrně osušila,

ramena široká přitom tesklivě a jen tiše mnula.

Živ nebudu, co jest svět bez půvabu Tvého toliko a bolestně prost,

prsty Tvé bloudí v hřívě bohaté a blaha z mých úst tím loudí,

neztrácím naději, že nejsem jen života Tvého letmý host,

však ony činy dí ortel svůj a štěstí mé tím soudí.