Vzpomínka smířených

Vzpomínka smířených

Mé písně touhy poutí konečných

se proměňují v trpkou hodinu,

co kdesi stále tíží svůj ostych,

jenž hledá krásu ticha ve stínu.

Jen záře hvězdy noci bezedné

si něhu nese krutou náručí,

když květina mi v srdci uvadne,

již nová slzou duše vypučí.

Já trýzeň tobě dával samotou

i lásku hledal vůlí upjatou –

kometou zrozen kdesi zapadal.

Již dávno osud zavřel dostavník

i labyrintu dávný otazník;

mně přesto život sonet jara dal.