Zoufalství

Kampak asi poděla se,
láska její nesmírná,
při veškeré její kráse,
bývala tak upřímná.

Chtěl sem si hrát na boha,
chtěl sem její duši mít,
snaha moje ubohá,
jen zahnala v mé duši klid.

Jak velká byla její síla,
mým velkým snahám vzdorovat,
trpělivost a láska byla,
však ta se nedá dolovat.

Náhle bylo všemu konec,
pohár lásky přetekl,
zazvonil nám děti zvonec,
můj čas rychle utekl

Poraď mi teď milý brachu,
jak výčitek se zbavit mám,
vše co jsem měl, náhle v prachu,
a já samotou umírám.

Jen tak na vše zapomněla,
ze dne na den byl jsem prach,
její láska potemněla,
už nepřekročím srdce práh.

Nevzpomíná na chvíle krásné,
které láska naše dala,
prostě vše co mne se týče,
ze své hlavy vymazala.

Teď nevzpomene ani chvíli, 
na toho kdo ji miloval,
kdo chtěl sic její duši víly,
však svou vlastní zaprodal.