… pupeny jara

Kde dlí Tvého těla stín, kde?

Jak pupen tělo mé se nalévá,

touhou jara, tou jež v cíl svůj jde,

teplem těla kouty zalévá.

 

Cíl však mizí v nedohlednu, v dál,

kde tvarů se choulí Tvá smyslnost.

Rety hladit, jen hladit, bych si přál,

však vzdálenost jest má to ctnost.

 

Kdo kochá se Tvojí jemností,

tou jež lapila bez milosti mého zraku,

komu pohled krásy jest onou předností,

zmizí též mu ve vzpomínce mraku?

 

Jak jara vzpomínka v šedi listí pádu,

vkrádá se v nitro odloučením prokřehlé,

nad tělem ztrácím tím tak vládu,

želím duše své, samotou jen tklivě mdlé.