Patnáctiletí...

*

pleť jak mlíko a copy černé
uličnice oči rozverné
plné rty jak žhavé tály
co pořád široce se smály -
- to byla Eva skutečná

Copy, mléko tak jak byly
oči však co do mých se vpily
rty co mne líbou, až v nohou klesnu -
- to byla moje Eva ve snu

Černé oči, co srší zezlené
tvrdé rty do čárky sevřené -
- to byla Eva,
kterou jsem nechtěl znát
Když za cop jsem zatáh‘
chtěl touhu najevo jí dát…
Schoval jí sešit, nebo složku
aby se všimla aspoň trošku
že jenom pro ni oči mám…
ale byl jsem stále sám…

Pak za čas v krátké chvilce jedné
jen sami a bez řvoucí party
oči do očí a zase na rty
řek‘ jsem jí – no - vypadlo ze mne :
z sebe bych chtěl ti něco dát…
moc líbíš se mi, mám tě rád…

A oči jako červencová noc
úsměv jak světlo od vánoc
a než jsem se jenom nadál
první pusa v mém životě
a já do prázdna kamsi padal
v náhle zdvojené samotě