Vánice

Jaké to je,
Obejmout uprostřed mihotavé změti
Vyplašených sněhových vloček
Zkřehlou ženu
A hřát ji objetím
A slovy
Ukrytými v tichém šepotu?

Jaké to je,
Jen tam stát s přimhouřenýma očima
A chránit ji
Před bezejmennou vánicí
S vědomím,
Že skrze mou přítomnost
Nepronikne žádná kapka ledu
A mít v tom jistotu?

Jaké to je,
Dívat se,
Jak pod upřímností mého dechu
Taje námraza
Na jejích rtech
A rozdělena na dva vlažné potůčky
Se postupně mění v páru,
Pozdravena tlukotem jejího srdce,
Jenž touží tleskat životu?

Jaké to je,
Rozčesat ostří mrazivé vánici
A celou ji proměnit
Na svěží pohlazení
Hebkých a hravých vloček
A jako střed jejich polonézy
Tam ve dvou stát
Vlídné prázdnotě u plotu?

Já nevím.

Lásky se přeci vždy rodí z jara…