Vzdávám se před tíhou tvého srdce
Do posledního zákoutí světa utíkám
Tolik dní, všichni na světě s tebou tančí
Jen já pro tebe roztančil svět na sobě
Mým světem tančíš ráda, líbí se ti
Po kopcích létat, mraky před tebou stojí
Úsměvy hladí travnatou zem místo větru
Na polích tvé vlasy prorůstají hřívou koní
Obrazy umělců vznikají v tiché zemi
Pro tebe malují, kreslí, někteří zpívají
Se mnou se jim směješ, nerozumíš jejich řeči
Přitom můj zpěv, malby i kresby chválíš
Nerozumím ti a ty nerozumíš mému světu
Spolu jsme se do něj dostali
Teď nech si ho a buď v něm sama
Pro tebe jsem všechno v něm vytvořil
Potom pláčeš
Koně jsou pryč, z tvých vlasů šeď
Tráva se nehýbe, smutkem je svázaná
Umělci netvoří, jsou z nich teď netvoři
Co na mém těle naposledy zatančí?
Začátek není obratný, ta "tíha srdce" evokuje spíš váhu, obezitu než hloubku. "Svět na sobě" totéž, říct je to možné, ale je to neobvyklé. "na polích vlasy prorůstají hřívou koní" totéž. Jako kdyby básník podomácku v garáži vyráběl surrealismus z obyčejného vztahu - a tak vnutil složité neporozumění slovům i lidem.
19.06.2019 07:44:41 | Karel Koryntka