Hon na nevěru

Hon na nevěru

Vyhlašuji hon na myšlenku,
jež schovala se někde venku.
Poruším svévolně klid zbraní
a vyrazím rychle ze ní.

Spěchám roštím slov a vět,
přeskakuji potok jménem Svět,
s oštěpem v ruce utíkám vpřed,
pod nohama mi taje led.

Kladu pasti a hledám čerstvé stopy ve sněhu,
naskakuji na rozjetý vlak i když nemám jízdenku
a to vše jen pro tu myšlenku jedinou.
Ostatní myšlenky se sice narodí, ovšem rychle zahynou.

Konečně se zastavila,
zřejmě se mrška unavila
a možná taky neví kudy dál.
Teď si na ní počíhám.

Vytahuji zlatou síť,
stačí jen dobře zamířit,
vzduchem zazněl slabý svist
a po chvíli již jsem ji v rukou tisk.

Teď mi nikdo nebrání,
abych nacpal si ji do hlavy.
Tahle myšlenka mi chyběla.
Je to myšlenka jménem nevěra.

V mém mozku běhá tisíce myšlenek.
Některé běhají v trenkách a některé bez trenek.
Nikdo jim čas neměří,
neexistují poražení ani vítězi.

A zrovna tahle myšlenka se mi zalíbila.
Už nevím, která ženská mě s ní nakazila,
ale ať je to ta a nebo ta,
nevěra je nevěra.