Hořkosladká
Hořkosladká
Bylas mým Sluncem, mou Lunou i
bylas mi vším, co na nebi dlí
- pak prasklina v nebi -
já zbořím ty zdi
a stojím pod hvězdami
co smějí se a na mne září
a v mé tváři
a v očích se odráží
a lháři
se sváří
však ne okolo mne
tam čerstvý je vánek
a krása tam
a já sám
a hvězdy co vidím
a skoro se stydím
že zradil jsem víru
v pravou míru
toho říkat jim jak jsou krásné
tak ať Luna a Slunce jasné
už nikdy nevyjdou
a já bláhový vždy budu žít pro hvězdu jedinou
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
řeč je nějak suverénně vzletná, až v ní zanikají nejasnosti, např. jaké TY zdi (o žádných nevíme) nebo jací lháři se sváří, to jsou souvislosti hodně vzdálené. Okolo mne není "tam". Podobně "pravou míru toho říkat jim jak jsou krásné" - to při nejlepší vůli není "míra". Řádka těch podobně znějících slov se do básničky pěkně vysypala, kdyby obsahově také ladila bylo by to lepší. Myšlenka se mi líbí jako že hrdina si nenechá vzít možnost opěvovat krásu. Zajde-li slunce i luna, nevadí, najde si hvězdu. Snad jsem to pochopil správně takto pozitivně. Báseň bych nazval "Hvězda".
29.07.2019 07:20:00 | Karel Koryntka
Neskutečné :-)
28.07.2019 18:41:23 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA