Rozjímání pod hvězdami

Noc je černá a já piju bílou kávu,
Užívám si svou párminutovou slávu,
Kdy hvězdy vystupují z pod oblak
A mám pocit, že se dívají jen na mě.
Tou dobou obloha temní i bledne.

Káva mi sníží tlak, a pak ho zvýší,
A pocity z tebe se ve mně mísí.
Tak nějak tuším, že se pletou i v tobě,
Žijeme totiž v zrychlené době,
A lidi nemají čas se pochopit.

Jak správně příležitost uchopit,
Aby se člověk nemýlil,
Svou duši po světě rozptýlil,
A přitom nechal své srdce na jednom místě.
Poznáváš to? Zas je to klišé,
Ale i v něm může být smysl ukrytý.

Ve hvězdách je tolik neznáma,
Celý život je ještě před náma,
Ale cesty naše se rozešly,
Ještě dřív, než vedly vedle sebe.
Ale i tak před spaním vidím jen tebe.

A když obloha vybledne docela,
Kromě hvězdičky jediné, každá je vybledlá.
To potom moje sny odchází do dáli.

K ránu tělo mé zvedá se z postele,
Obličej snaží se tvářiti vesele.