Těžká víčka

Na jedný cestě já stojím , už nebaví mě svět!
Chtěl bych se kouknout dolů, dolů naposled.
Těžknou mi víčka, paže horkem zalitý mám,
vem nůž a řež, hlas druhý napoví..Já?

Proč?Proč tolik bolesti musím snášet,
to nenajdu klid a budu se prát s černou myšlenkou?
Připadám si jako chátrající domeček z karet,
Který požár opodál vnímá jako vysvobození..

Jednou já miloval, opravdu, ikdyž bídně,
nejednou já zpytoval, proč pustil si je k žíle?
Proč nechal si ji téct , blíž a blíž,
válet se ti v komorách, bolavé to chvíle.

Neschopen ji nenávidět, neschopen milovat,
chtěl bych vrátit čas, v ten den ji nepotkat.
Láska bolí a ikdyž to vím, těžko můžeš stát,
tvářit se, schovat za masku Quijota.

Půl druhá odbíjí, slyším vlak a noční hmyz,
zahltí mě zášť, když myslím na kyslík.
Plíce se sevřou a hrdlo svírá se,
Já myslím na ty zrady, těžko chápat je.

Odpouštím ti, štěstí naše není společné,
a je možná troufalé věřit v přátelství?
Když z přátelství vzejde cit, a z citu vzejde bol,
ztratíš dvě duše, na kterých bytí tvému záleželo.

Zahleděný do sebe-vnímám se jako kus hadru,
posmrkanej kapesník , kterej prát už nemá význam.
Sloužil dobře , ale jeho čas je u konce,
nemůže absorbovat více odumřelou tkáň.

V láhvi je pravda, ale kdo ti o ní stál?
Neprosil sem se, nestav a běž dál!
Příroda tě spasí, věř mi pane můj!
Věřím, a jestli ne, tak pomáhej mi Bůh!