V objetí
V objetí
ten chladný zimní den,
kdy zapadlo listí
a skryt byl padlý kmen.
Údolím dul vítr
odhalil příkrý sráz,
tam na zkřehlé mé tváří
hned pod zákrutou řas.
Hleď v dál k těm širým lánům
táhne mračna sloup,
přes kříž a potok Vranský
ladně úbočím se zhoup.
Pak na něj padl stín
a hned červánků zář,
tys koukla směrem na západ
jež ozářil tvou tvář.
V objetí jsme stáli
ten chladný zimní den,
ty ověnčená září
já bdící leč omámen.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk
Rošére nesnaž se tu báseň vyrobit, jako když svářeč jde spojovat trubky, vezme se brýle, montérky, dotáhne bomby... to znamená udělá se někým úplně jiným než normálně je. To pořád přetrvává tahle představa v hlavě člověka, že aby udělal báseň, musí mluvit jinak, neobvykle (listí, vítr, sráz, stín, červánky, tvář). Všechno to, co klasičtí básníci skutečně cítili nebo prostě uměli, tak začínající básník napodobuje. Snaží se mluvit básnicky a výsledek je nepovedený, protože 1) zní nepravdivě, starobyle nepřirozeně a 2) to básnicky neumíme.
---
Je dobře že zkoušíš psát poezii a básnička není špatná, ale poněkud tuctová, jako o ničem. Zkus příště vyjít jen ze sebe, mluvit jak přirozeně umíš. Nenapodobovat vzory absolutně vůbec. Jen sama. Výsledek bude jistě zajímavější.
23.08.2019 12:23:02 | Karel Koryntka