Láska, avšak končící

Každá vteřina je věnována tobě, já miluju tvou maličkost, kterou ukrýváš v sobě. Zajímá mě jen co dělat dál, aby se na tvé tváři opět úsměv hřál. Princezno, kdepak je korunka? S našeptáváním zlehounka, teď já se tě ptám, chtěl bych být opět tvého srdce král.. tvé spanilé království chybí mi tak moc, Prosedím nad tím já celý den i noc.
V každé kapce slzy se ukrývá příběh, za kterým je štěstí, smutek či výsměch.. chybí mi usínat v náručí s tebou, chybí mi probouzet se s tou něhou, s tou pýchou která mne dmula, s tím nádherným pocitem, jak si mi srdcem pohnula!
Nakopla si stroj který už strádal, po tvém boku nejlepší výkon zvládal.. kde je ten večer, jak ležíme spolu, kde jsou ty dny s vínem u stolu.. myšlenek natolik, že těžko je vyslovit. Jak chtěl bych tvé srdce já teďka ulovit.. ten pocit když pirát dosáhne cíle, když myslivec uloví po vší tý píle. Když vyhraješ milión, nebo vyhraješ válku. Já cítím ten pocit i teď na dálku.. cítím tu krásu, jak poklad svírám, jak se do věčného štěstí teď dívám.. avšak přišli strasti já o tebe přišel, na konec růžové cesty já nedošel, nepřišel konec a cesta přec skončila. Nejsi ty jediná, která se poučila. Ne jen z chyb ale i co je správně, že nejdůležitější úkol muže je dělat úsměv dámě. Vždyť nejkrásnější věc co žena zvládne, když s mužem bok po boku jejich království vládne... Doplňovat a přizpůsobit chybám, každý je máme, proč něco měnit, když se tak známe. Štěstí, lásky a důvěry plný, kdyby aspoň v tomhle byl ten vztah jiný.. ztrácím já důvěru ve všechno bytí, jediné světlo nám teď už svítí.. jestli zhasne či rozzáří ostatní, to je to poslední co zbývá podstatný.. vyhraje strach či důvěra, nejhorší věc by byla teď nevěra.. nedovedu si představit mít život bez radosti z tebe, ztratit pocit že měl jsem u sebe kousek nebe. Chybí mi dotýkat se tvého těla, smutná píseň o lásce, ta jak by zněla.. nejde o to co chce jen jeden, moje srdce začíná být chladné jak leden.. uzavírá se před světem tak jako kdysi, jen pro tebe byly všechny tyhle spisy, ztracení múzy pro básníka, jako by lidi byli nesmrtelní pro hrobníka. chybí mi pointa proč tohle skládám, po tom co přeju si teď opět bádám. Smutný příběh o člověku v dáli, o kterého nikdy nestáli. Nejhloubější myšlenky uprostřed temné noci, z hlouby dokáže jen jedna osoba pomoci.. ano, je to básníkova múza, kde hledat ji teď, jo to je hrůza. Kdysi měl všechno teď postrádán vším, smutný ten příběh stal se teď mým.. z noční můry stala se pravda, mezi vlastními pocity mísí se zrada. Šlo jen o jediné dělat se šťastnými, z cizinců byli jsme vlastními. Teď vrací se k smutku, štěstí co bylo. Pravda již vskutku.
Myšlenek tolik, že zvládám to psaním, jakoby hudebník vyjádřil to hraním.. jak princ princezně ublížil, to stát se však nemělo, nejsvětlejší království v okamžiku setmělo. kde bývala láska, teď ukrývá se smutek, oba víme že zlepšil by to jediný skutek, avšak domýšlivost obou dvou království, vede spíš k úpadku, než k jednotnému pocitu radostí.
Budit se s otázkou, co se to stalo, po dvou týdnech není mi málo.. každým dnem chybíš mi víc, a však oprátka upadá na něčí líc.. kde bude teď mé rámě, když nelze ho nabídnout této krásné dámě. Přeju si štěstí jedině tvé, jedině potom by bylo šťastné i srdce mé. Měla si být ta pravá na cestě osudu, nenechám to tak být, znovu tě dobudu.. chybíš mi víc, než zdálo se k uvěření. Mému srdci po dlouhé době, dostalo se otevření.. a však teď uzavíráné v sobě, básník bez srdce je jako mrtvola v dnešní době. Nikdo nehledá po pravdě dění, já stejně doufám, že proberu se jednou z tohohle snění. Chci opět držet tě za tvé krásné boky, já díky tobě zvládal, všechny ty kroky. Sám ztracen ve světě zášti, schovaný přede všemi v neviditelném plášti, čekajíc na krásku, která by věnovala jen jemu její lásku. Pak z temnoty co ukrývá jen další černo, kde chodívajíc mladík pro poloprázdné vědro. Kdysi plné, není to tak dávno, kdy tady bylo krásně a žádné prázdno.
Jak vyvine se příběh, herci si určí. Jak jejich vlastní mysl teď bude tvůrčí.. šťastný či špatný buď jejichž příběh, příběh o lásce nebo jen slibech.