Stéblo trávy

Pokládám Tvoje tělo do lučního kvítí,
sluneční paprsky nám do očí svítí.
Jen motýl poletuje kolem Tvojí hlavy,
já píši báseň, na Tvé tělo stéblem trávy.

První sloka popisuje Tvoje oči,
jsou krásné, až se mi z nich hlava točí.
Jejich výraz bývá většinou tak cudný,
spadl jsem do nich, jak do křišťálové studny.

Druhá sloka míří jen o trochu níže,
popisuje rty, ke kterým chci býti blíže.
Když tu teď ležíš v trávě, uprostřed přírody,
chtěl bych je líbat, mají chuť lesní jahody.

Třetí sloka popisuje Tvoje tělo,
vidět ho nahé, to by se mi vždycky chtělo.
Prsty bych po něm jezdil, jak po horské stezce
a na Tvých prsou, hrál bych si na horolezce.

O čtvrté sloce nemůžu více psát,
asi už tušíš, kam jsem tím stéblem trávy spad.
Studánka rozkoše, přístav mých lodí,
kde nový život, časem se zplodí.

Slyšet je v dálce jenom slabé vlčí vytí,
měsíc na Tvé tělo krásně v noci svítí.
Světluška krouží kolem Tvojí hlavy,
ležíme spolu, na stéblu suché trávy.