Nevídané

Možná starnu,
Možná i moudřím,
když pod tebou se zmítám k ránu,
víc sama oči nezamhouřím.

Dnes přišel nejspíš
ten nejhlubší průnik,
skrze klín až do hrudi,
kde každý můj cit hrdě trůní.

Pak srdce zmírá,
jak oči se pasou
teď nad tou krásou
jak ve víře nevíra,
zbyla i ve mně ta kapka studu.

K srdci jak červotoč
se pokousává pýcha,
sjetá a opilá nahoty prostotou
se snažím už jen marně dýchat.
Pak ještě naposledy možná tebe dobudu.

Ztracena do tmy
se schoulím zas sama.
Krom pár kapek lásky
snad nic mezi náma.

Do poševního sekretu
nedopatřením se vmíchal cit,
nešťastna sahám si po tepu,
nezbylo víc, než krev
si zase sama pít.