Voják v poli

Jako voják, co stojí sám v poli,
Stojí a čeká, nohy ho bolí,
Přemýšlí, co má a co měl,
A zdali někdy něco neuměl,
Myslí na svou pravou lásku,
Malý korálek na provázku,
Co se může vyvléct a ztratit,
Co voják již nemůže vrátit,
Přemýšlí, co bylo a co bude,
Jestli mu přes snahu něco zbude,
Jestli ještě vydrží chvíli státi,
Zdali bude mít své milé co dáti,
Na poli, kde probíhá boj, je úplně sám,
Kam se vydáš vojáčku, kam?
Nejsi zván, ani k nám,
Však bojuj, i když sám.

Do srdce zasažen, raněn city,
Prosím jediná, kdo přijde jsi ty,
Každá kapka krve bolí,
Představa se pod rukama drolí,
Vojáček na kolenou, červené líce,
Nikdo již pro něho nepláče více,
Chtěl by, chtěl by moc,
Vystřídat den za poslední noc,
Však nikdy nepoznal více,
Než tvé líce za svitu svíce,
Jen pár okamžiků, pár chvil,
Uteklo to a je to opět pryč,
Vojáčku, prosím, ještě chvíli,
Už se blížíš ke svému cíli,
Rok po roce sešel z cesty,
Teď si tu dívku měl převézt ty.

„Vojáčku můj, proč tu tak sám stojíš,
Utřu tvé slzy, co tak hojně roníš,
Neboj se a dotkni se mého těla,
Pod tvým dotykem jsem se vždycky chvěla,
Obejmi mě, však jsem k tvojí radosti,
Už ti nebudu dělat starosti,
Miluji tě a ty mě též.“
Vojáček se podíval a ona tam stála,
S rukama ve vlasech si opět hrála,
Přišel k ní a schoval v náručí,
Přesně, jak si sama poručí,
Jeto jeho láska, jeho nej,
Jen ona zažene beznaděj,
Dívka už začínala být svá,
Vojáčku, snad bude brzo tvá,
Snad nebudeš už státi v poli,
Kde se rány nehojí a všechno bolí,
Smutek se však zatím více prohlubuje…