Mráz

Zima nám lásko bere sílu,
málo světla a člověk ztrácí víru.
Chlad pod kůži zalézá,
rána zůstane hnusně orezlá.

I duše tím chladem strádá,
zavřená před zimou teplo postrádá.
Už nehřeje a úsměv ledem je pokřivený,
jak slavík uzavřen za větvemi.

Jinovatka srdce pokrývá,
a nálada bolest neskrývá.
Jen teplo chci a spát,
nechci teď říkat mám tě rád.

Málo je světla které svítí,
chybí mi léčivá vůně lučních kvítí.
Chybí mi energie naděje,
sny ztrácím jak měl bych kurděje.

V tom stavu jsem mrzák -
na duši i na těle,
jak zamrzlá voda o půlnoční v kostele.
Snažím se tím hnusem neprudit,
dát šanci si, zase se narodit.

Jen lásko přenes se přes půst mých citů,
brzy to pomine, já vím že jsi tu.
Dej mému teplu na vstávání čas,
mráz povolí a já se vrátím zas.