jeden starý pán

Už pryč jsou, dny dávno minulé
a budoucnosti nastavil tvář.
Věštec a starý pán, co uprostřed řeky stojí
snaží se, roztřídit kapky vody...
na slzy a sny.

na minulé rány, co jen čas zhojil
a to, čeho stále se bojí.

Svou tvář nastavuje Slunci, pánu všech dnů
a měsíc hladí jeho vlasy...
Rezeklán ve dví
tou strašlivou bolestí lásky
vzpomínal, na svá mladá léta...
Kdy cítil a miloval...když ještě vzkvétal

Po tváři mu stekla osamnělá slza
až na rtech zmizla docela...
poslední bolavá vzpomínka
na to, co miloval, a co láska nedělá