Dvě oddělené lílie

Začalo to všechno krásně,
jak z nějaké té velké básně.
Oko do oka padlo
a v těch dvou něco kvetlo.

A jak rychle týdny plynuly,
jejich city se prohlubovaly.
Došlo nakonec k idylické lásce
a občas k nějaké té vrásce.

Přesto těm dvěma to perfektně klapalo,
jenže pak po štěstí něco šlapat začalo.
Do páru přišel chtíč a zmar,
co změnil se v obrovský nešvar.

Byla tak milá, sexy a krásná,
kde se v ní vzala ta příšera strašná?
Říkal si panáček, co se to stalo?
Postupně v něm se to vytrácelo.

Kapičkou po kapce lihem se mění.
Kde je to krásné bývalé snění.
A proč on více nedával city,
třeba by možná přestala píti.

Proč místo pozdravů a lichotek jasných,
začal jí nadávat do dívek vadných.
Proč prostě nezměnil chování svoje,
proč prostě používal měřítka dvoje?

Teď chlapec pláče nad rozlitým mlékem,
poté co přistihl ženu s jiným mužem.
Pozdě si uvědomil, to co má.
Když vzlykání do polštáře pohltila tma.

Pocity oběma však nadále zůstanou.
Těžko si od sebe napořád odvyknou.
Jinak však nejde život vyřešit.
Než od sebe ty dva oddělit.

Ještě by básník na něco zapomněl,
že kamarádovu zradu opomněl.
Možná zapomene avšak neodpustí.
Karma si jednoho dne tento příběh pustí.

A tak usychají dvě lílie oddělené.
Životem v zapomnění poníčené.
Když je však čtenář slzou zalije.
Možná ta láska jednou znovu ožije.