Vyznání lásky
Vyznání lásky
Druhý den spatřil jsem zázrak můj úsměvný opět.
Do kuchyně nesl jsem divočáka kýtu, vařila oběd.
Vlasy její zlaté zapletené do copu měla, nůž v ruce.
Světlo ukázalo mi její úsměv, salát cucala v puse.
Kýtu položil jsem do prázdna takřka, omámen krásou.
Krok blíže k ní jako večer, oči stínila si řasou.
Dotýkám se její paže holé, hlavu napřimuje a otáčí.
Ještě jeden pohled do očí v jistotě ji omráčí.
Odvrátila se, odcházela od práce rozdělané,
následuji kroky až ke skříni časem rozeklané.
Bojí se, ruce těla podél, slzu už uronila.
Nebýt zábrany za sebou, vzad by ukročila.
Prstem hlavu jsem ji pozvedl, a do očí usmál.
Bát přece se nemusíš, pramínek vlasů ti uzrál.
Slzu utřela, smíchem se probudila, lásku zažehla.
Políbila a já předýmal, že dělat budu jí manžela.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk