Zavazadlo jménem láska
Zavazadlo jménem láska
Hned z rána k řece blízké šli jsme se políbit,
bezbřehý řeky šum a louky létní cvrkot pocítit.
V objetí drželi jsme se, průchod dali citům,
neutuchající lásce naší a Měsíci svitům.
Černý mrak zabavil nám slunný svit denní,
nechali jsme se unést do hradu dovedení.
Již v bráně čekal nás zmatek a spěchání.
Něco klidné lidi ke strachu a vzteku dohání.
S láskou svou loučím se u dveří do kuchyně.
Ruce naše rozpletly se, přecházím do síně plynně.
Pán Jan ve zbroji krožkové, v ruce mu trčí obálka.
"Páže mé, ustroj se a sbal věci mé, začala válka."
Zdrcen novinou nechvalnou odcházím ze síně v breku.
Nač je téhle války, kruté a zbytečné ukázání vzteku?
Co má Jediná? Nehomu vzít ji s sebou, nohy bych ji nesl.
Vybavení pána mého na kárce šňůrou cestou bych vezl.
Je tohle loučení na život? Potkají se naše ruce někdy?
Zůstane mezi námi láska nebo zapálí někdo jiný roznětky?
Musím za ní! Ještě jednou ji viděti musím na oči zdravé!
Možná se nevrátím. Jistě po návratu budou city mé churavé.
Mířím do kuchyně, nikdo tam není. Jdu ven, lidí jak smetí.
Hledám ji hodinu, nehledím na povinnosti, problémů zasetí.
Vidím ji v okně jejího domu, běžím k ní přes dav shluku.
Obětí nekončí, naposledy, na dlouhou dobu, chytím ji za ruku.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.