Peroxid vodíku...

Peroxid vodíku do otevřený rány...
Jak to štípe hluboko, víš prd,
nevíš.
Já nechci nic zaklínáš se.
Snad jsi spokojený, kdo ví.
Ta uražená ješitnost pravdou šetří.
Občas mi píšeš.
To zabolí,
jak vrací se mi pocit,
co nebyl pocitem,
jen myšlenkou v hlavě.
V hlavě, kterou kdokoliv přesvědčí hravě,
že to nebolí.
A až potom za pár chvilek spustí se sirény...
Není to cvičný poplach. Vypuklo peklo na zemi.
A všechno zase shoří.
A z popela znovu se rodí -
myšlenka veselá.
Jak hloupé,
a přitom docela
životné
a sobě vlastní.