Cesta

Když člověk se zrodí,
ví, že přijde jednou konec.
V řece života se brodí,
než zazvoní mu prašný zvonec.
Někdo se brodí, jiný tonoucně plave
co na tom záleží…
Pohled na svět občas klame
a zvláště ty, co v život nevěří.
Můžeš být ženou či mužem,
to nikdo nevybírá,
co s osudem zmůžem?
Co nadrobíš si, nikdo neposbírá…

V duši zapsán den i noc,
jednou se smráká,
po druhé slunko září,
na někoho málo, jiného moc,
když stesk do ucha kráká,
když pravdě řekne někdo lháři!

V duši vryto teplo i chlad,
dny, kdy na srdci zebe,
dny, kdy krůpějemi stéká pot…
Nevíš kdy máš dost, přepadá Tě hlad,
nestačí Ti modré z nebe?
Palce vykukují z bot?

Na duši lidské je snad černá páska?
Nevidíme jiné, jejich city, emoce…
Vše je jinak …
V duši chybí přeci láska,
k tomu je srdce zapotřebí přece…

Život bez lásky, je jako anděl bez křídel,
stejně jako anděl můžeme žíti, ale nemůže naplnit svá poslání…

A tak nezbývá než plouti cestou svojí,
skryti ve svém studném kroji…
Nebo přestati se více bát
a tomu, koho milujeme, beze strachu říci: „Mám Tě rád“!