Láska nepřeje

Do srdce zasáhl mě dřevěný kůl,
K ráně mé otevřené sype sůl.
V objetí, kolem prsou ji drží,
oba se usmívají, ránu moje utrží.

Co mám dělat v této náhlé chvíli?
Kazit úsměv, když náš příchod slavili?
Co říct jim mám, mám hněv svůj ukázat?
Proč pro lásku poskvrnit jméno pážat?

Noha samotná vede mě k souboji,
dělají kroky s kolegyní svoji.
Štěstí se v ní rozzářilo nekonečné,
však úsměv můj nesl prvky konečné.

Nevěřila v návrat zdravý můj domů,
potkala jiného, u našich dvou stromů.
Nevěděla, že sémě zrady tím zasadila,
pomstu mou chladným dechem naladila.