Dvě jména

Dvě jména,

zní mi v uších víc, než by bylo správný.

Občas mě z ničeho nic překvapí,

ne jako song, co nejde dostat z hlavy,

spíš jako když ti někdo zašeptá za zády.

První zní měkce a skoro až nudně,

dvě slabiky, spojený nenápadně.

Ta ironie, že má milovat válku

a že si tím máme být souzený,

vždyť je mírnej jak ta slabika na začátku

a bezvýznamnej jak ta na konci.

Druhý jméno se mnohem víc bouří,

nejde přes jazyk a nutí přemýšlet.

Ta ironie, že má v sobě nosit Boha,

a přitom zradí, ublíží a zmate,

stejně se to jméno k němu hodí.

Ten začátek tě nejdřív řízne, vyděsí,

hned potom přijde sladký pohlazení.

sofistikovaná kombinace zvuků

potichu zní v mojí hlavě

na úprku